Když při plavání dojdou síly, není nic jednoduššího, než se obrátit na znak. Nicméně není vhodné jen k odpočinku. Pro sportovnější plavce a závodníky se jedná o atraktivní, technicky náročnou disciplínu, kde souhra paží a rukou připomíná kraul. Ovládnutí alespoň základů tohoto stylu je však dobrá naučit i malé děti, jelikož má velkou úlohu při sebezáchraně v případě nebezpečných situací ve vodě (jako jsou například křeče, přecenění vlastních možností). V poloze na znak je totiž nejjednodušší vydržet téměř bez jakéhokoliv pohybu na hladině a vyčkat na pomoc.
Ve sportovním provedení se jedná o jediný styl, který nezačíná na startu skokem z odrazového můstku, nýbrž z vody. Závodníci se nohama zapřou o stěnu bazénu ve vymezené části, zachytí se madel. Po zaznění signálu se nohama odrazí a díky prohnutí těla se zanoří pod vodu, kde je povoleno vlnění (prvních 15 metrů závodu), po kterém se musejí vynořit a začít pracovat rukama a nohama (vlnění je od tohoto okamžiku zakázáno a nohy pracují podobně jako při kraulu).
Technika paží hrají rozhodující úlohu. Důvodem je především to, že nohy zabírají směrem k hladině, čím se značně snižuje jejich hnací schopnost (nohy se nemohou do vody pořádně „opřít“ jako při kraulu). Horní končetiny tak zprostředkovávají až 85 procent hnací síly pohybu.
Průběh pohybu rukou je totožný s kraulem. Významně se liší ve fázi zanoření, kdy je nutné se za rukou vytáhnout a zanořit jí malíkovou hranou dlaně! Zároveň je velmi důležitě držet záběry pravé a levé ruky v ose ramene, nezanožovat je před hlavou či mimo osu těla. Oproti kraulu je rozdíl v timingu pohybů. V kraulu jedna ruka vždy dohání druhou. Při znaku se ruce pravidelně střídají, tj. drží zhruba úhel 180°. Při záběru pod vodou se snažíme ruku držet co nejblíže tělu, tzn. snížit úhel v lokti.
Nohy slouží opravdu spíše jako kormidlo. Vyvažují tělo tak, aby zůstávalo v ideálním hydrodynamickém tvaru, nevychylovalo se do stran boky. Dýchání je při znaku jednodušší, hlava je sice z části zanořena, ale ústa zůstávají nad vodou.